„Nechte mě projít“ – Nejužší ulička v Kotoru a symbol každodenního života

Starým městem Kotoru se mezi kamenným labyrintem staletých paláců, kostelů a zavřených okenic klikatí ulice, která nemá v Černé Hoře obdoby. Je sotva tak široká, aby se v ní vyhnuli dva lidé, a nemá oficiální název — všichni jí však říkají „Pusti me proć“, což v překladu znamená „Nechte mě projít“.
Není to jen nejužší ulice v Kotoru, ale také jeden z nejkouzelnějších příběhů vetkaných do života tohoto města zapsaného na seznamu UNESCO.

Nechte mě projít – jak to všechno začalo:

Nenajdete tu žádné pamětní desky, cedule ani značky v mapách — jen jméno, které si místní po generace předávají šeptem. Název „Pusti me proć“ nevymyslel městský plánovač, ale zrodil se v každodenním životě.
Představte si dva sousedy, kteří se s nákupními košíky v rukou snaží protáhnout jeden kolem druhého a s úsměvem (nebo s brbláním) si říkají „pusti me proć“ — a název se uchytil.

V nejužším místě je ulice široká pouhých 80 centimetrů, takže jí projde právě jeden člověk. Navzdory své velikosti však nese něco mnohem většího: smysl pro humor, jednoduchost a důvěrnost života ve starých středomořských městech.

„Pusti me proć“ najdete hned za kostelem svatého Mikuláše, ukrytou mezi tichými zákoutími křivolakých uliček Kotoru. Nevede k žádným velkolepým náměstím ani slavným památkám — každý, kdo ji objeví, se však vždy zastaví, aby si pořídil fotografii, usmál se nad jejím názvem a cítil se alespoň o trochu blíže duši města.

Pro místní je to více než jen kuriozita. Je připomínkou sousedského ducha, který charakterizuje Staré město Kotoru, kde se sousedé zdraví z balkonů, rozhovory se odrážejí mezi uličkami a dokonce i architektura působí osobně.

Ve světě širokých bulvárů a uspěchaného života je „Pusti me proć“ symbolem pomalejšího a jednoduššího způsobu života, který lidi do Kotoru přivádí znovu a znovu.
Dokládá, že toto město, postavené z kamene a naplněné příběhy, uchovává nejen svou historii, ale i své srdce.